Nové možnosti fixace zlomenin u sportovců

 I při postupu moderní osteosyntézy a nových metodách ošetření poškození vazů, je stále použití sádrové fixace jednou z významných metod ošetření jak u běžné populace tak u sportovců. První sádrovou fixaci použili arabští lékaři již v 9. století. V Evropě byla sádra poprvé použita na počátku 19. století Hendrixem v roce 1814. Končetina natřená olejem byla vložena do plechové nebo dřevěné formy a následně zalita sádrovou kaší.

Zakladatelem moderní sádrovací techniky je holandský vojenský lékař A. Mathysen, který v roce 1852 ve své práci „ Du bandage platre et de son application dans le traitement des fractures“, věnované sádrovací technice, popsal zásady zhotovení sádrových obvazů.

Tyto zásady platí dodnes:

-          sádrový obvaz musí po svém přiložení znehybnit oba se zlomeninou sousedící klouby. Výjimku tvoří pouze 3 zlomeniny vyskytující se v blízkosti kloubů (zlomeniny hlezna a supramalleolární zlomeniny, zlomeniny proximálního bérce a čéšky, zlomeniny distálního radia)

-          jednotlivé tury sádrového obinadla se musí překrývat tak, aby tura následující překrývala jednou polovinou  tury předchozí.

-          sádrový obvaz se má při namáčení ve vodě ponechat tak dlouho, dokud z něj vycházejí bublinky

-          sádrová obinadla nesmějí přijít do styku s vodou

-          zhotovení sádrového obvazu má trvat nejvýše 10-15 minut.

Již od počátku terapie zlomenin a poškození vazů byla v popředí myšlenka, jaký pohyb a v jakém rozsahu je vhodný k hojení. Většina lékařů si v praxi uvědomila, že dlouhodobou fixací dochází nejen k ochabnutí svalů, ale i k odvápnění kosti se všemi důsledky z toho plynoucími. Touto myšlenkou se jako první zabýval v roce 350 před n.l. již Aristoteles, který považoval pohyb za prospěšný pro hojení zlomenin. V průběhu 20. století se některé názory na fixaci vyvíjely a bylo znovuobjeveno, že určitý, limitovaný pohyb je k hojení ran vhodný.

Rakouský lékař, prof. Boehler, vyslovil tři základní principy léčby zlomenin:

-          u každé zlomeniny se musí provést anatomická repozice

-          zlomenina se v této poloze musí znehybnit tak dlouho, dokud není proces hojení ukončen

-          během doby znehybnění se musí mnohé, a pokud možno všechny, klouby postižené končetiny a celého těla co nejvíce pohybovat, aby se zabránilo problémům s prokrvením, svalovou atrofií a ztuhlostí kloubů.

V roce 1967 zavedl Sarmiento léčbu zlomenin tibie pomocí sádrového obvazu, jenž v raném stádiu dovoloval volný pohyb v kolenním kloubu a jeho zatěžování ( s omezenou hmotností těla). Tato metoda výrazně urychlila hojení zlomenin a znamenala průlom v oblasti funkční léčby.

 Tabulka: srovnání klasické sádry a nových materiálů

Zásady sádrovací techniky se sice nemění, ale vývojem nových makromolekulárních látek se mění materiály, které mohou sádru nahradit. V současné době se používají tkaniny ze skelných vláken impregnované polyuretanovými pryskyřicemi. Jedná se o fixační materiály, které mají své výhody i nevýhody. Jednou z nevýhod je horší poddajnost při formování oproti sádře, proto se příliš nehodí při léčbě vrozených deformit. U těchto fixací je rovněž častější alergická reakce po aplikaci, což je častý jev u mnoha syntetických materiálů. V některých případech může být nevýhodou těchto materiálů i vyšší cena.

Podstatně vyšší pevnost, mechanická odolnost a mnohem nižší hmotnost ve srovnání s klasickou sádrou jsou výhody, které sportovcům umožňují pokračovat v tréninku. Vyšší pevnost umožňuje lékaři vytvořit z těchto materiálů fixace, které mohou být při sportu použity pod chrániče nebo do rukavic. Jelikož jde o voděodolný materiál, nedochází pod chrániči ke změně pevnosti fixace ani tehdy, když se sportovec potí, kdežto jiné materiály by v důsledku toho ztratily svoji pevnost.

Výhodou je i doba tuhnutí. Narozdíl od klasické sádrové fixace, která dosahuje pevnosti až za 24 hodin, tuhnou tyto fixace během 3-5 minut. Funkční pevnosti je dosaženo během 20 minut od aplikace a sportovec tak může, s výjimkou závažnějších postižení, pokračovat ve sportovním zápolení.

Jedná se o prodyšné materiály, proto i provzdušnění kůže pod fixací je větší. V případě, že potřebujeme fixaci s přístupem ke kůži, je možné použít dlahu z těchto matriálů a fixovat ji ke končetině suchými zipy. Takto vytvořená fixace nám umožní bez větších obtíží rehabilitovat případně využívat, snímatelné fixace jen dočasně k polohování či fixaci jen na krátkou dobu ku příkladu ke dlahování na noc nebo během speciální formy tréninku, kdy potřebujeme chránit postiženou část končetiny.

Tyto materiály mají dobrou prostupnost roentgenovými paprsky, proto není nutné fixaci před snímkováním sejmout.

Výhody moderních fixací jsou i v jejich větší elastičnosti oproti klasické sádře, proto je vhodné je použít k léčbě poškození vazů na hlezenním a kolenním kloubu. Elasticita materiálu dovolí mírné pohyby, které pomáhají hojení vazů a usnadňují rozcvičování fixovaných kloubů po sejmutí fixace. Při použití fixace na hlezno je možné pro chůzi volit běžnou letní obuv.

Podobně je vhodné použít elastickou fixaci k doléčení reponovaných zlomenin, kdy je již zlomenina konsolidována a pro doléčení je vhodný drobný pohyb, podobně jako u poškození vazů.

V tomto sdělení uvádím jen některé výhody, které přináší tyto materiály, ale domnívám se, že každý lékař, jenž se touto problematikou zabývá, jistě potvrdí nesporné výhody moderních fixací. A ti, kteří dosud neměli možnost tyto fixace využít ve své praxi, jistě mají možnost si je vyzkoušet. Vždyť na našem trhu jsou tyto materiály k dispozici i za příznivou cenu.