Achillova šlacha patří mezi nejsilnější šlachy v lidském těle. Jde o úponovou šlachu trojhlavého svalu bérce, který je hlavním svalem nutným pro postavení se na špičku. U dospělého člověka má sílu malíku.ruky. Ruptura je důsledkem její degenerace, neboť nepoškozená šlacha je velice pevná. Nejčastějším místem, kde praská je asi 4 cm nad úponem na patní kost, kde je nejhorší cévní zásobení, proto v tomto místě je její nejhorší regenerace. Druhým nejčastějším místem prasknutí je úpon na patní kosti.
Poškození dvouhlavého svalu pažního vzniká při zvednutí těžkého břemene, kdy dochází k odtržení šlachových úponů. Sval bývá před rupnutím často degenerován předchozí zátěži jak těžkou prací, tak přetěžováním například v posilovně. K tomuto poškození může dojít i při švihu, po špatném rozcvičení, kdy praskají svalová vlákna střední části svalu. Sval dvouhlavý může prasknout ve třech lokalizacích. Třetím místem, kde může dojít k ruptuře svalu je jeho úpon v oblasti loketního kloubu na horní část vřetení kosti (radia).
K vykloubením čéšky dochází dvěma způsoby. V prvním případě je to na podkladě vrozených anatomických poměrů, žlábek na stehenní kosti, ve kterém čéška při uhnutí kolene „jezdí“, je mělký, nebo je atypický tvar čéšky samotné, vliv na to má i deformita kolen, kdy k vykloubení mají větší sklon lidé s „nohama do X“. Druhým způsob, při kterém dochází k vykloubení pately je přímý, pádem nebo úderem na čéšku. Dojde k přetržení vazivové struktury, které ji udržují ve správném postavení a dochází k dislokaci čéšky do strany. Poraněný častou udává, že mu „vypadlo“ koleno.
Vykloubení loketního kloubu jsou závažná poranění, která zvláště u mladší a aktivních jedinců mohou vést k trvalým obtížím. Vznikají pádem na nataženou horní končetinu, ale mohou vzniknout i pádem přímo na loketní kloub či tahem za předloktí. Při tomto poranění dochází k poškození vazů, které stabilizují kloub, tak může dojít ke zlomenině kostí oblasti loketního kloubu.
Příznaky: nejzávažnějším příznakem je jasně patrná deformita loketního kloubu, při které je výrazně omezen pohyb v loketním kloubu.
Nos je ve své větší části chrupavkou, jen při koření je „zpevněn“ nosními kůstkami. V centrální části je kostěnochrupavčíté nosní septum. Chrupavka je tkáň úderům dosti odolnou. Pokud je síla velká, dochází k poškození (zlomení) nosních kůstek či septa. V případě jejich dislokace a zhojení v takovémto postavení, dochází k deformitě nosu či dechovým obtížím. Tyto úrazy jsou typické při úderech do obličeje či pádech „na nos“.
Příznaky: bolestivost a otok nosu, zvláště kořene.
Zápěstí je tvořeno sedmi nosnými kůstkami, které jsou mezi sebou spojeny vazy. Při pádu na zápěstí může dojít k jejich zlomenině. Zlomeniny jsou buď samostatné, nebo společně s poškozením vazů. Určitým rizikem těchto zlomenin je, že v poněkud nepřehledné spleti kostí zápěstí, nemusí být při primárním ošetření na RTG snímcích patrné a často bývají nerozpoznané. Dalším rizikem je horší výživa, kdy i přes adekvátní léčbu může nastat, že kosti nesrostou a vytváří se tzv. pakloub, který vede k rychlému zničení chrupavky okolních kostí (artrózy).
Zlomenina dolního konce kosti vřetení vzniká pády na zápěstí a je typická u starších pacientek s osteoporózou (odvápněním kostí). I u mladých jedinců se s ní často setkáváme po pádech na ruku, při jízdě na kolečkových bruslích bez chráničů. Při pádu na dlaň dochází k přenesení působící síly na dolní konec vřetení s loketní kosti a mnohdy – dle intenzity působícího tlaku k posunu fragmentů, u mladších jedinců i k poškození vazů zápěstí, nebo zlomenině člunkové kosti (skafoidea).
Zlomeniny v oblasti dolního konce pažní kosti u dětí jsou častým závažným poraněním, zejména v současné éře prolézaček a trampolín na každé zahradě. Vznikají většinu dvěma mechanismy. Prvním jsou pády na nataženou či ohnutou horní končetinu, u kterých dochází k takzvané suprakondylické nebo transkondylické zlomenině. Tímto mechanismem dochází k odlomení dolního konce pažní kosti dopředu či dozadu. Druhým mechanismem jsou násilné úklony (varus či vagus dukce) předloktí proti kosti pažní v loketním kloubu. Tímto mechanismem dochází k odtržení postranních částí (epikondylů) pažní kosti tahem postranních vazů stabilizujících loketní kloub.
Zlomeniny horního konce kosti stehenní jsou skupinou, která je v laickém podání nazývána jako zlomeniny krčku kosti stehenní. Jde však o složitější problematiku. Tyto zlomeniny můžeme dělit na:
Menisky jsou vazivové poloměsíčité struktury na okrajích kloubních ploch kolene. Jejich funkcí je stabilizace kolenního kloubu jak ve směru předozadním tak ve směrech do boku, tlumení nárazů při došlapu, čímž částečně chrání chrupavky před přetížením a vznikem artrózy. Zevní meniskus tvoří kongruenci kloubní plochy.