Pakloub, pseudoartróza

Pakloubem rozumíme stav, u kterého nedojde ke zhojení zlomeniny ani po dvojnásobnou dobu, která je obvyklá.  Pro zhojení kosti po zlomenině je třeba zajistit dvě podmínky. První je klid na hojení, aby nedocházelo k posunu mezi jednotlivými fragmenty a mohla se vytvořit nejprve vazivová struktura, do které se usazují soli vápníku a dochází k definitivnímu zpevnění kostní tkáně. K tomuto stavu dochází v případě, že není zlomenina pevně fixována sádrovou fixací nebo některou z operačních technik.  Druhou příčinou je, že v místě zlomeniny dochází k špatnému  krevnímu  zásobení, a proto je poškozená kost špatně vyživována a nedochází k hojení.  Tento stav nastává například u otevřených zlomenin, kdy kosti prominují přes kůži, jsou zhmožděné a tím zbavené výživy měkké tkáně (svaly, okostice) a i při přesné rekonstrukci kostí, není výživa zaručena v dostatečné míře.  Některé kosti (skafoideum, diafýzi dlouhých kostí) se hojí špatně už svojí primární výživou způsobenou anatomickou stavbou.

Příznaky

Příznakem pakloubu je většinou bolest končetiny, která byla zlomena nebo operována, po zátěži může být patrný otok a někdy i zarudnutí. Při vyšetření je možné pozorovat u dlouhých kostí (např. pažní či stehenní kost) pohyb v místě pakloubu.  Pro prokázání pakloubu se provádí RTG vyšetření, podle něhož můžeme paklouby rozdělit na vitální, které jsou způsobeny špatnou stabilitou (někdy označované jako paklouby sloní či koňské nohy), avitální, u kterých může být i patrný defekt kosti. U  avitálních (špatně živených) pakloubů je příčina v špatném prokrvení.  V případě diagnostických pochybností je vhodné provést CT vyšetření.

Terapie

Léčení pakloubu závisí na jeho typu. U vitálních pakloubů je třeba změnit způsob fixace, například sádrovanou končetinu operovat, nebo změnou typu hřebu.  U vitálních pakloubů je vždy třeba zkvalitnit výživu kosti. Někdy je možné jen operačně místo pakloubu revitalizovat dekortikací (osekání změněné kosti) a doplnit spongioplastikou (doplnění kostní hmoty z houbovité kosti) od pacienta (nejčastěji se odebírá z lopaty kosti kyčelní), nebo  kostmi z kostní banky.  V některých lokalizacích je třeba kostní defekt řešit přenosem kosti i s tepénkou, která ho vyživuje buď posunem v místě, nebo ze vzdálenější lokalizace mikrochirurgickou technikou.